Jsou lidé, kteří trpělivě a s nadšením shromažďují střípky do mozaiky poznání člověka žijícího a tvořícího v rozdílných podmínkách. Jsou lidé, jimž se touha po poznání stala povoláním. Jedním z nich je i doktor Miloslav Stingl (*1930). Život a dílo cestovatele, etnografa, vědce a spisovatele JUDr. et PhDr. Miloslava Stingla patří k nejpozoruhodnějším příběhům dvacátého století. V době neprodyšně uzavřených hranic a zuřící studené války procestoval sto padesát zemí celého světa. Zažil blokádu Kuby, objevil ruiny mayských měst, rodil eskymácké děti v Arktidě, ovládl sedmnáct světových jazyků a dialektů. Během dvaceti let, která prožil na cestách, se mu svět měnil doslova před očima. Jako celosvětově uznávaný spisovatel přibližuje přes padesát let prostřednictvím studia domorodých kultur milionům lidí svět za hranicemi jejich země. Své výzkumy uveřejnil ve 43 knihách, jež vyšly v 35 jazycích, ve 240 vydáních v nákladu převyšujícím 17 milionů výtisků. Nikdo před ním ani po něm nic podobného na cestovatelském a spisovatelském poli nedokázal. Celkovému počtu vydání všech jeho knih se nikomu z ostatních českých spisovatelů nepodařilo ani přiblížit.
Chlapec plný snů
Na příkladu Miloslava Stingla se ukazuje, že všechno je možné. Už jako malý chlapec měl oproti svým spolužákům velký náskok, naučil se číst ve svých čtyřech letech. O dva roky později četl první sešitová vydání knih Karla Maye plné dobrodružných indiánských příběhů. Zajímal se především o skupiny, jež vytvořily bohaté civilizace ve Střední a Jižní Americe. Studoval všechny mapy s atlasy, které se daly v okolí rodné Bíliny sehnat. Cvičil hru na klavír, v deseti letech uměl z učebnice pro samouky obstojně anglicky, rusky, španělsky a trochu italsky, na což o dva roky později navázal studiem exotické maorštiny. V době, kdy jeho spolužáci hrávali na plácku fotbal, učil se cizokrajné jazyky, pročítal dobrodružné romány a plánoval svoje vlastní cesty kolem světa. Na průklepový papír obkresloval mapy a tajemné země, o nichž byl přesvědčen, že je jednou všechny pozná. Namaloval si proto velký atlas světa, zaměřil se na detailní mapu Tichomoří. Podrobně do map zakreslil své budoucí zahraniční expedice včetně zevrubných etnografických rozborů a zajímavých archeologických lokalit. Kořeny jeho bohaté literární tvorby sahají k prvním publikačním počinům v Mladém hlasateli, Rakovnických listech a dalším regionálním tisku. Stále více času trávil při poslechu rozhlasových pořadů vykreslujících vzdálené země, nad stránkami cestopisů Dr. Emila Holuba a dalších světoběžníků.
Zlom nastal po přestěhování do Karlových Varů v létě 1945, tehdy si definitivně ujasnil životní plány. Bystrý a nadaný chlapec dostál na gymnáziu pověsti premianta, naučil se německy, francouzsky a latinsky. Během studií navštěvoval místní skautský oddíl a působil v karlovarském pěvecko-recitačním souboru Rébuz, vlastní tvorbou se podílel na jeho repertoáru. Spolupracoval též s literární redakcí západočeského vysílání Československého rozhlasu. Články přispíval do místního týdeníku Stráž míru, pravidelně publikoval v Mladé frontě.
Roku 1954, jako čerstvý absolvent oboru mezinárodního práva na Právnické fakultě Karlovy univerzity, dostal čtyřiadvacetiletý Miloslav umístěnku na Krajský národní výbor v Karlových Varech. V pozici krajského inspektora pro umění se stal nadřízenou osobou pro všechna divadla a kulturní instituce v Karlových Varech, Františkových a Mariánských lázních. V roce 1957 začal nově pracovat jako nový kulturní inspektor pro Karlovy Vary a připravoval rozhlasové relace věnované významným kulturním osobnostem spjatým se západočeským krajem. Během výkonu svého zaměstnání se Miloslav Stingl rozhodl přihlásit k dálkovému studiu v oboru národopis na Filosoficko-historické fakultě Karlovy univerzity. Věděl, že mimoevropská etnologie by mohla být bránou k cestování. Do konce 50. let dokázal navštívit Zakavkazsko, Arménii, Albánii, Benátky i Čínu, a rozpracovával své první etnografické výzkumy. Opravdové expedice však na něj stále čekaly.
Indián, co nikomu nevadil
Otázka, kterou si lze položit, zní, jak je možné, že zaujatý etnolog, jenž nikdy nevstoupil do žádné politické strany, mohl provádět svá vědecká bádání v době, kdy drtivá většina jeho spoluobčanů nemohla svobodně vycestovat za přísně střežené hranice. Úřady totalitní země nevěděly, co si o něm mají myslet, a jak mu dávaly mnohdy najevo, považovaly ho přinejmenším za podivína. Též mnoho pozdějších spisovatelských kolegů ve SČSS ho sarkasticky častovalo přezdívkou Indián. Vědec se dvěma doktoráty, který pobýval v době zuřící studené války u indiánských kmenů celého světa, nepředstavoval pro režim bezprostřední riziko. Aktivně nevystupoval proti ideálům komunismu, důvěru úřadů si pravděpodobně získal svými pravidelnými návraty ze zahraničních cest, během kterých mnoho krajanů emigrovalo. Do své rodné země se jako patriot vracel i později, v době, kdy již byl známým a úspěšným spisovatelem. Se socialistickým režimem našel cestu oboustranně výhodného kompromisu. Cestoval výlučně na vlastní náklady, měl devizový příslib. Státní pokladna si nechávala třicet procent jeho literárních honorářů včetně zahraničních, což v celkovém objemu mnoha milionů prodaných výtisků představovalo zajímavou devizovou položku. Zbylé peníze Stinglovi propláceli ve valutách, ze kterých financoval své zahraniční expedice. Z hlediska kádrového profilu byl jako syn báňského inženýra bezproblémový, vystupoval apoliticky a každou svou výpravou prokazoval režimu možnost k sebepropagaci. Dle svých slov byl akceptován jako tichý, použitelný blázen. Netlačil se do funkcí a nevyčerpával se konkurenčním bojem a dával si pozor, aby nikomu nevadil. V pravou chvíli si začal budovat jméno a dostávat se do širšího povědomí jak odbornou akademickou cestou, tak popularizací cestování v době normalizace.
Stopy vedou do hor
Rok 1962 postrčil cestovatelskou a badatelskou kariéru Miloslava Stingla na novou úroveň. Československá akademie věd (ČSAV) vypsala konkurz na vědeckého pracovníka pro Latinskou Ameriku. Prestižní místo, na které se hlásilo přes šest set uchazečů, opravdu získal, a 1. února nastoupil jako odborný pracovník oddělení rozvojových zemí v pražském Ústavu pro etnografii a folkloristiku. Napsal stovky odborných a popularizačních článků, jež byly otištěny v Mezinárodní politice, Rudém právu, Tvorbě, Dějinách a současnosti, Práci, Vědě a technice mládeže, časopisu Lidé a Země jakož i v některých akademických periodikách. Rozsáhle pokračovala jeho spolupráce s televizí a rozhlasem, která čítá mnoho set realizovaných projektů. Během svého desetiletého působení na ČSAV Miloslav Stingl studijně i pracovně pobýval na více než padesáti zahraničních univerzitách a vědeckých pracovištích. Veškerý čas věnoval popularizátorské a publicistické činnosti, která oblast Latinské Ameriky a její indiánské a černošské obyvatele přibližovala veřejnosti. S několika přáteli z oboru založil Klub přátel Kuby a měsíčník Latinská Amerika, který se prodával v nákladu přesahujícím patnáct tisíc výtisků. Stinglovým cílem bylo položit svojí badatelskou a propagátorskou činností základy československé latinoamerikanistiky. Při první zahraniční cestě v roli odborného pracovníka ČSAV zamířil Miloslav Stingl 19. října 1962 na Kubu. Nikdo netušil, že za pár hodin vypukne na Kubě nejhorší politická krize od konce druhé světové války. Sověti rozmístili na ostrově rakety dlouhého doletu a vláda USA zahájila blokádu, jež se později začala nazývat kubánskou či karibskou krizí. Stingl, který se rázem ocitnul na místě, kam se upřel pohled celého světa, však nepřijel válčit ani psát novinové články o probíhající situaci. Jako amerikanista se chtěl dozvědět více o kubánských indiánech. Přirozeně, že v době očekávání útoku byla činnost řady vědeckých i vysokoškolských institucí omezena, ale přesto se snažil v mezích možností intenzivně pracovat na svém soukromém etnografickém výzkumu. Na závěr pobytu se v hotelu Habana Libre dokonce shodou náhod setkal s Fidelem Castrem, vůdcem kubánské revoluce.
Svůj největší objev však Miloslav Stingl učinil na Kubě o tři roky později. V roce 1965 zorganizoval výzkumnou expedici, které se podařilo detailně zmapovat a popsat původní indiánský kmen, v jehož existenci většina odborné veřejnosti nevěřila. Do hornaté vnitrozemské části východní poloviny provincie Oriente zorganizoval dvě výpravy, aby uprostřed neprostupné džungle antropologové výpravy vyšetřili několik stovek yateraských indiánů. Početné rodiny žily v malých chýších spletených z větví, palmových listů a se stěnami vymazanými hlínou. Expedice jako první prokázala existenci kubánských indiánů a provedla mezi nimi historicky první podrobný výzkum. Ohlasy filmového dokumentu Stopy vedou do hor, jež mapoval průběh druhé výpravy za indiány, byly značné doma i v zahraničí. Z Ostrova svobody Miloslav Stingl pokračoval v cestě do Mexika, aby dalších šest měsíců na konci roku 1965 věnoval výzkumu indiánů Střední Ameriky. Kromě studia všech významných archeologických lokalit se podílel na leteckém průzkumu, během něhož skupina archeologů mapovala nepřístupné indiánské památky uprostřed mexické džungle a objevila řadu dosud neznámých památek.
Okima
Díky postupujícímu uvolňování poměrů v Československu uskutečnil v letech 1967-1968 rozsáhlou cestu kolem světa, během níž navštívil domorodé Inuity v kanadské Arktidě, severoamerické indiánské kmeny v USA, procestoval desítky ostrovů v Oceánii, pobýval s Maory na Novém Zélandu, navštívil potomky lidojedů na Nové Guiney, domorodé Aborigince v Austrálii či Bataky a indiány z ostrova Nias v Indonésii. Bylo to vůbec poprvé, kdy mu bylo umožněno navštívit světově proslulá centra bádání zaměřená na etnografii a sociální antropologii. V letech 1969–1970 procestoval Karibik a státy Jižní Ameriky včetně Velikonočního ostrova, o rok později celou Mikronésii, kde se u trosek bájného Nan Madolu na ostrově Ponape zrodilo celoživotní přátelství se švýcarským spisovatelem a záhadologem Erichem von Dänikenem. Bylo mu sotva čtyřicet let a viděl skoro celý svět. Intenzivně cestoval do svých osmdesáti.
Příběh Miloslava Stingla je svědectvím o lidské odvaze a velkém štěstí, laskavé povaze a přátelském přístupu, který mu všude, kde byl, otevíral dveře. Během dlouhých zahraničních cest poznal řadu domorodých kultur a mnohokrát navázal s místními domorodci velmi blízké a vřelé vztahy. Zcela mimořádně silné bratrské pouto vzniklo během jeho pobytu u severoamerického indiánského kmene Kikapú v Oklahomě v roce 1968. Když jim počátkem roku 1971 zemřel kmenový náčelník, rozhodli se svému blízkému příteli ze vzdálené Evropy udělit jako výraz hlubokého respektu uvolněnou náčelnickou čelenku. Zcela vážně míněnou žádost postoupili Ministerstvu zahraničních věcí v Praze, které souhlasilo a chtělo svým „rudým bratrům“ vyhovět. Jmenování, jež proběhlo 19. května 1971 v knihovně Strahovského kláštera, je dokladem neuvěřitelného osudu, který se vzpíral všemu, v čem lidé komunistického Československa museli žít. Miloslav Stingl obdržel náčelnickou čelenku z krocaních per a černých žíní z mustangů, indiánské šperky v náčelnickém řetězu a svitek bizoní kůže s vypáleným indiánským jménem Okima, tedy Ten, který vede.
Cestovatelské minimum
Miloslav Stingl je znám svojí fenomenální pamětí. Během besed se samozřejmostí vzpomíná na jméno každé říčky, vesnice nebo kmene, který jako mladý dobrodruh navštívil před desítkami let. Je známým mistrem komunikace. Každý, kdo Miloslava Stingla osobně zná, může potvrdit, že se v jeho přítomnosti cítí velmi příjemně. Pamatuje si vaše jméno, pozorně připomene, o čem jste se bavili posledně, nezapomene vás pochválit milým komplimentem a poděkovat za přízeň a přátelství. I když ví, že nemáte pravdu, umí to naznačit ohleduplně a s vtipem.
Ve své vile donedávna ukrýval před celým světem přes dvě stě osmdesát cestovních kufrů a sto padesát beden plných archivních materiálů. Je poněkud kuriózní, že svá oblíbená zavazadla po návratu domů nevybaloval, ale pouze je uskladnil a na další cestu pořídil nová. Operace Tutanchamon, jak byla nazvána několikaletá badatelská práce na Stinglově neobvyklém archivu, odhalila řadu tajemství a detailů z jeho osobního života. Jako jeden z prvních Čechů navštívil Jeho Svatost dalajlamu v sídle tibetské exilové vlády v Dharamsale, přátelil se s králem Tongy Taufahau Tupou IV., rozmlouval s raketovým inženýrem Wernherem von Braunem. Každé jeho expedici předcházela důkladná příprava, devadesát procent své práce na cestě realizoval před samotným odjezdem. Přesně naplánoval trasu a vybral etnickou skupinu, která byla středem jeho zájmu. Předem se snažil získat informace z oboru geografie a historie, jež byly o dané oblasti publikovány. Komunikoval s misionáři, kteří často přicházeli k domorodým kmenům dříve než vědci, a překládali do místního jazyka především části Bible a modlitby. Díky doslovné znalosti českých překladů těchto církevních textů dokázal zvládnout alespoň jednoduchou komunikaci.
Pracovitý gentleman
Populární knihy Miloslava Stingla dál vycházejí v reedicích, doplněných a rozšířených vydáních v Nakladatelství JOTA, což svědčí o zájmu současných čtenářů. Nikdy nepřebíral fráze a úsudky z druhé ruky, všechny své komentáře podložil vlastní zkušeností z daného místa nebo pečlivým studiem v místních archivech a muzeích. Díky sečtělosti, slovní zásobě a literárnímu citu dokázal vtipně střídat dějové, popisné a výkladové linie příběhu tak, aby čtenáře nenudil jednotvárností a naopak ho nalákal na další nápaditou kapitolu. Literární formou dokázal oslovit čtenáře všech společenských vrstev i věkových kategorií a vzbudit v nich zájem o cestování či rozšíření zeměpisného vzdělání. Díky vhodně zvoleným jazykovým prostředkům jsou Stinglovy knihy zajímavé i s odstupem desítek let od svého vzniku a bezesporu patří mezi klasiku českého cestopisu.
Obdiv patří též jeho fyzickému výkonu a osobnímu nasazení, jež musel jako cestovatel předvést, aby svým příběhům dodal pečeť autenticity. Pronikl tam, kam chtěl, podařilo se mu nahlédnout do života v daných zemích a věrně zachytit exotičnosti jejich obyvatel. Jako etnolog se nebál jít za lidmi a za relativně krátkou dobu se s nimi spřátelit a pochopit jejich kulturu. Jen díky detailnímu naplánování celé cesty a nastudováním obrovského množství zeměpisných materiálů dokázal obsáhnout vše potřebné, aby získal látku a poznatky pro svá pozdější unikátní díla. Zároveň se Stinglovi dařilo v zahraničí v průběhu několika dekád propagovat svoji vlast, ať už při stovkách přednášek na řadě zahraničních univerzit, při osobním setkání s nejrůznějšími osobnostmi, ve vysílání místního rozhlasu či v tištěných médiích, do nichž mimo domov přispíval. Snad i proto obdržel titul čestný občan Karlových Varů a Bíliny, v roce 2014 stříbrnou pamětní medaili Senátu Parlamentu ČR a již třikrát byl nominován na státní vyznamenání, medaili Za zásluhy. V listopadu 2016 byla pokřtěna první autorizovaná biografie Miloslava Stingla.
Když přijede do Prahy královna Velikonočního ostrova, přivítá ji u nás v jejím jazyce, na ulici pozdraví gruzínskou turistku, zeptá se jí, co je nového v Tbilisi a proč má tašku s dánským nápisem. Pobaví se s Rusy, kteří ho poznali, protože si ho pamatují z jejich televize. Ve vlaku vykládá Němcům vtipy, vyzkouší chilského velvyslance z méně známých kapitol jihoamerických dějin a provede maorské tanečníky z Cookových ostrovů po staré Praze. Je jediným Čechem, kterého přijal indiánský kmen za svého náčelníka. Je taky jediným gentlemanem, kterého potkáte ve vlaku, v letadle, na lodi, v televizi či lobby pětihvězdičkového hotelu s luxusní barevnou igelitkou.
Vlastním příkladem dává dlouhá léta Miloslav Stingl lekce galantnosti, pilnosti, trpělivosti, cílevědomosti, pracovitosti, skromnosti a především pokory. Během života šel odhodlaně za svým snem a nikomu nedovolil, aby ho zastavil. Ve svých 86 letech inspiruje optimismem, energií a aktivitou všechny okolo a rozdává radost na potkání. Od původních Havajců si přivezl moudrost, která ho provází po celý život: Nade všechny národy je lidství.